OD OLTÁŘE DO SANTIAGA-ZRUŠENO

Jana: Vždycky jsem chtěla na pouť do Nepálu a často o tom vyprávěla Lukášovi. On ale zásadně vstřebává pouze polovinu informací, které mu říkám. V hlavě mu utkvělo slovíčko „pěšky“ a začal plánovat pouť do Santiaga! Hodinky, holinky… vždyť je to jedno. Dali jsme výpověď, měli svatbu a čtyři dny na to jsme vyrazili. „Navigátorův“ orientační smysl selhal už u Brna, ale říct jsem mu to nemohla. Jak se mi podařilo ho nezabít, když v noci snědl poslední kostičku čokolády? Jak jsem zvládla jeho obsesivní sbírání razítek? A jak se mi usínalo u rozmáčející se hromady hnoje? Prásknu všechno.
Lukáš: Představa 103 dní po boku mé manželky u mě doteď vyvolává sevření hrudníku. Mnoho poutníků vyráží s cílem najít smysl života. Já měl laťku níže, dojít a hlavně přežít! Povím vám o tom, jak se to nakonec povedlo, o tom, jak Janča vynalezla nový sport – vrh krosnou, o tom, jak posunula hranici své vlastní nesnesitelnosti, ale i o těch hezčích věcech (mezi které bych psaní knihy ve dvou rozhodně nezařadil!).
Medailonky: Zatímco dobrodružná Jana ráda vystoupí ze své komfortní zóny, aby poznala svět, Lukáš preferuje pohodlí gauče a své "jistoty". I přesto se jí ale občas podaří ve svém manželovi probudit nadšení a někam ho vytáhnout. Svými přesvědčovacími schopnostmi ho dokonce přiměla dát výpověď a poznat, jaké je začínat od nuly v zemi, kde se ze začátku ani nedomluvil. V Irsku objevili kouzlo pěší turistiky. Prošli co se dalo a naučili se, jak vyžít s minimem. Po dvou a půl letech v zahraničí je Lukášův stesk zatáhl zpět do rodných končin, kde se však dlouho neohřáli. Především díky Janě. Během dvou měsíců se vzali o opět je to táhlo do světa. Pěšky, jak jinak...