JINDŘICH STREIT

Vesnice ve fotografii před revolucí, revoluční i dnešní. Vyprávění vynikajícího českého fotografa provázené projekcí fotek a filmu.

S Jaromírem Nohavicou

Jindřich Štreit se narodil r. 1946 ve Vsetíně. Po gymnáziu vystudoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, později absolvoval studium na Škole výtvarné fotografie, Od počátku 80. let pořádal v Sovinci významné výstavy, koncerty a divadelní představení, na nichž získávali možnost veřejných vystoupení umělci stojící v opozici k oficiální kulturní politice té doby.

Od roku 1994 je samostatným fotografem. Vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě dokumentární fotografii, dějiny českého i světového výtvarného umění po roce 1945 a medailon osobnosti. Od téhož roku externě vyučuje fotografický dokument rovněž na katedře fotografie FAMU. V roce 2000 se stal docentem pro obor fotografie. Každoročně bývá vedoucím řady fotografických dílen v ČR i v zahraničí. Organizačně připravil stovky výstav v různých místech. Nyní každé léto organizuje velké expozice na hradě Sovinec. Je členem Umělecké besedy, Pražského domu fotografie, Sdružení Q v Rně a Spolku olomouckých výtvarníků.

Od konce 70. let se zaměřil na dokumentární fotografii z venkovského prostředí. Vytvořil stovky syrových a přitom hluboce lidských dokumentů z prostředí Sovince a dalších obcí na Rýmařovsku a Bruntálsku, ukazoval jak devastaci prostředí i lidí, tak i tradiční zvyky a vztahy a touhu po kráse a nadčasových hodnotách. V 90. letech začal podobný pohled na */and/*quot;globální vesnici*/and/*quot; uplatňovat i v záběrech ze zahraničí, např. z Rakouska, Británie, Francie, Ruska, Japonska a dalších zemí a v projektech z různých českých a moravských regionů.

Jindřicha Štreita fascinují lidé. Lidský život. „To je moje téma - sociální fotografie,“ přiznává fotograf. „Moje snímky jsou postaveny na typech lidí. Vybírám si objekty k fotografování podle toho, jak jsou zajímavé nebo jak ladí s mou myšlenkou, kterou chci do konkrétní fotografie dát. Dalo by se říct, že fotografuji bez aparátu. Zachycuji situace svýma očima a přemýšlím o tom, který typ člověka by se mi líbil. Ale nejsem fotograf, který by pracoval anonymně na ulici nebo oslovoval lidi. Spíše chci ty lidi poznat a zachytit jejich život.“

O letos pětašedesátiletém Štreitovi se říká, že je legenda, mýtus, pro některé fotografy vzor. Jak se na to dívá on sám? „Takhle o tom nepřemýšlím. Fotografuji hodně dlouho, působím na vysokých školách a tím ovlivním hodně lidí; ano, mohu být pro spoustu studentů vzorem. I můj životní osud upoutal veřejnost, hodně se o něm mluvilo. A když se toto všechno spojí, tak se o člověku mluví. Ale když už se o mně mluví, chci, aby to bylo v dobrém. Nerad bych budoval svou kariéru na nějakých průšvizích, senzacích nebo extravagancích. Jsem fotograf, který pokorně sleduje život a fotí témata, která nejsou příliš atraktivní: lidi nemocné, postižené, staré, drogově závislé... to všechno společnost nechce akceptovat, nechce to vidět.“

Leckteří mladí umělci Štreitův styl kopírují, napodobují jej. „To je dvousečné. Můžete být pro někoho inspirací, vzorem, ale je velké nebezpečí takového toho napodobování. Když fotograf přejme i mou formu, je to pro něj nebezpečné, protože jej se mnou srovnávají, a to je spíš negativní. Každý mladý fotograf by si měl najít svou cestu, své téma a svůj způsob vyjádření. A dobrý fotograf si to vždycky najde.“

Je autorem 16 knih dokumentárních fotografií. Měl přes 450 autorských výstav a zúčastnil se mnoha set skupinových expozic. Jeho fotografie jsou ve sbírkách desítek významných muzeí a galerií v řadě zemí.