XAVIER BAUMAXA

Osobitý performer, básník a undergroundový bard. Ve své tvorbě paroduje žánry bez rozdílu, karikuje celebrity a zesměšňuje takřka cokoliv.

Desky si vydává sám, v novinách se příliš neobjevuje, a přesto dokáže vyprodávat koncerty. Navíc je břitce vtipný, ostře sžíravý a nestydí se zparodovat kohokoliv - od Davida Kollera po Václava Neckáře.

Že pro slovo nejde daleko a kácení model je jeho oblíbenou činností, dokazují snad všechna jeho prohlášení. Je drzý, ale umí to. Jen není leckdy snadné rozlišit, zda je vážný, nebo jestli jen ironizuje. „U2, Red Hot Chili Peppers a Pearl Jam byli z těch nejstěžejnějších v době dospívání. Je zajímavé, že mne nikdy nezajímaly kapely, které ostatní považují za modly: Stouni mě nudí, Beatles jsou naslizle cukroví, Floydi moc pompézní a Led Zeppelin mají příliš dlouhé písničky,“ přiznal Baumaxa, který se pro popularitu nikdy nezaprodal.

„Nikdy jsem nezradil své kořeny, ani jsem nikdy nebyl z popularity na větvi, ještě trochu mízy mám, tak doufám v pár nepopsaných listů, co se válejí na stole. Proto objímám kmeny jako Luděk Munzar a občas si dám léčebnou kúru, jakmi přibývají léta. Teda, to je tak vtipný, že by to někdo méně kreativní mohl použít jako text nebo historku mezi písněmi,“ uvedl s úsměvem.

Cítí přes svou individualitu příslušnost k nějakému generačnímu nebo duchovnímu uměleckému hnutí? „A jsme u toho! Právě pro svou individualitu, která je často na obtíž lidem okolo i mně samotnému, necítím, a to bych chtěl zdůraznit, necítím příslušnost k žádnému generačnímu ani duchovnímu uměleckému hnutí, protože ani o žádném takovém současném nevím, a kdyby existovalo, o to víc bych se vůči němu vymezoval. A to jako velmi tvrdohlavý, s vypětím devětsil!“ pravil.

A na otázku, zda ještě někoho dnes zajímá realita, odpověděl: „Ano, realita zajímá spoustu lidí, ale je to nepovinné, takže se tím nechlubí a v koutku pracovny se klikajíce myší ergonomicky hrbí při koupi dalšího traktoru do FarmVille.“

Režisér Vladimír Michálek o Baumaxovi nedávno natočil dokumentární snímek Em a On. „Občas mi připadlo, že jsem tu kameru měl i v zadku. Kamera není můj přítel, nemám ji rád, to jestřábí oko s pokřivenou optikou, nekompromisní, usvědčující - vždyť přece nejsem takové hovado - platím daně, třídím odpad, zdravím sousedy, sprostý jsem jenom někdy a dámy pouštím první do dveří. Zatracená kamera!“ postěžoval si tehdy Baumaxa.