JIŘÍ SCHMITZER

Koncert známého herce a písničkáře.

Předprodej přes

Samorostlý svéráz.

Tak by se dal nejlépe charakterizovat herec, písničkář a příležitostný parašutista Jiří Schmitzer.

Po hudební stránce není lehké Schmitzera kamkoliv zařadit, jeho grimasy, skřeky a tlučení do kytary připomínají ze všeho nejvíc punkovou stylistiku - byť neúmyslnou. Pokud je někdo prototypem antihvězdy, je to právě on. „Oceňuji poctivost, s jakou nese svou kůži na trh,“ řekl o něm recenzent David Jirků. „Případů populárních osobností, které pro ještě větší slávu fušují do muziky, je dost, avšak Schmitzer mezi ně rozhodně nepatří.“

On sám se považuje za bigbeatového hráče, kdysi ostatně hrával v různých kapelách a v roce 1968 jej dokonce čtenáři časopisu New Musical Expres zvolili šestnáctým nejlepším baskytaristou v Československu. Nyní jej z legrace muzikanti označují za sice akustického, ale přesto největšího pravověrného punkera v Česku.

„Schmitzer je prostě akustický punker, který svoji kytaru opravdu nešetří. Nezřídka se mu stává, že mu na koncertě praskne několik strun,“ uvedl jeho manažer Zdeněk Vřešťál.

Schmitzer o sobě říká, že básničky psal snad odjakživa. Prý za to mohou spolužačky, které byly za zdařilý rým či poklonu ochotny mu tu a tam nechat opsat domácí úlohu či kompozici.

„V jistém věku jsem zjistil, že když holkám napíšu nějaký ty blbosti, který se rýmují, tak jsou ochotnější nechat mě opisovat a pak i jiný věci,“ svěřil se internetovému magazínu, jehož stránky připravují Schmitzerovi fanoušci. Písničky nejprve skládal příležitostně a občas nějakou zahrál na nějaké kamarádské sešlosti.

Pak se však začal čím dál častěji objevovat s nástrojem v divadelních inscenacích. Proslavil se schopností vytvořit během krátké pauzy song, do nějž vložil deset publikem náhodně seskupených slov. Mnohé z písní pak zakotvily ve Schmitzerově koncertním repertoáru.

Se svojí dvanáctistrunnou kytarou natočil čtyři alba. Po debutovém Recitálu ze sedmadevadesátého roku následovalo dvojalbum Šílenec a počin Bouda z roku 2003, následovaný o pět let později živým záznamem Sbírka kiksů.

Schmitzerův talent lze obdivovat i ve filmech. Poprvé na sebe upoutal větší pozornost v šestasedmdesátém, kdy ztvárnil syna Jiřího Sováka (mimochodem, je jeho skutečným synem) v komedii Marečku, podejte mi pero. Od té doby se objevil v řadě televizních inscenací, seriálů i celovečerních filmů - mimo jiné v hrabalovských Postřižinách a Slavnostech sněženek.