VLOŽTE KOČKU

Vložte kočku jsou čtyři lidé, co dělají hudbu. Vložte kočku, to je kombinace živé elektroniky, natriggerovaných bicích, pětistrunných houslí, pianina a surreálných textů.

Vložte kočku svou energií a žánrovou nespoutaností boří hranice mezi očekáváním a realitou, mezi divákem a performerem, a dokáží tak oslovit široké spektrum hudebních fanoušků.

Živá vystoupení, ať už vlastní produkce (ta bývají obzvláště našláplá novými nápady—tři bubeníci a tři trombonisti jako hosti; na místo jednoho pódia čtyři pódia v rozích; laserový satelit, obří závěsná zrcadla …) jsou pro diváky někdy až mystickým zážitkem. Ze zahraničních jmen zmiňme třeba Prodigy, Battles nebo Explosions in the Sky, kterým kluci předskakovali.

Jejich druhé album, Seat, bylo jednou z nejvýraznějších nahrávek roku 2013. Na poličce ve zkušebně se objevili Anděl i Vinyla. Kapela s definitivní platností pronikla na pódia velkých festivalů jako Colours of Ostrava (kde stihli zahrát už třikrát) United Islands nebo Pohoda. Klukům ale zůstal specifický přístup k hudbě a ke koncertování:

„Koncert je místem setkávání, pevným bodem v čase. Není to jen o tom, kdo je na pódiu, tu situaci stejnou měrou utváří celé publikum, každý jeden člověk v hledišti. Hudba jsou jenom vibrace vzduchu a pak to, co si do nich vložíme, kam nás odnesou. Význam stejnou měrou vkládají kapela i posluchač. Vždycky jsme se snažili dělat hudbu tak, aby vycházela z nás, ale zároveň to nebyla jednosměrná chodba se zavřenými dveřmi. V hudbě musí zbýt prostor, možnosti,“ říká bubeník a textař Cyril.

Koncem roku 2018 kluci pokřtili svou novou desku. Nahrávka reflektuje zhruba roční práci kapely na doprovodné hudbě k filmu Domestik, debutu režiséra Adama Sedláka, ve kterém hlavní roli stárnoucího cyklisty, který se po zranění snaží dostat zpět do formy, ztvárnil houslista Vložte kočku, Jiří Konvalinka.

Na desce se kromě hudby, která je součástí zvukové stopáže filmu, objeví i další skladby přímo inspirované filmem, přímo inspirované soubojem cyklisty s vlastními limity - s limity vlastního těla a s limity sevřeného životního prostoru - jednoho bytu, ve kterém se odehrává převážná většina filmu. Taneční skladby, inspirované denní rutinou cyklisty - jízdou na trenažéru, střídají scénické plochy s hororovým nádechem, které reprezentují omezenost životního prostoru hlavních postav filmu a odvrácenou stranu jejich snahy o dokonalost a naprostou kontrolu nad vlastním tělem.